Momentálně délka mých vlasů je do půli zad. Což jsou docela dlouhé, ale ještě to není on co chci. První impulzem pro mě nechat si narůst dlouhé vlasy, byla kamarádka na základní škole. Měla krásné hnědé dlouhé vlasy a moc jí to slušelo. Já jsem většinou nosila vlasy po ramena nebo po lopatky. Ale když jsem se na ni tak dívala, hrozně jsem toužila mít taky takové vlasy. A proto jsem se už nijak výrazně nestříhala.
Po nějaké době jsem měla vlasy dlouhé až pod prsa. Což se mi moc líbilo. A ve třídě jsem byla jediná kdo měl tak dlouhé vlasy. Protože kamarádka se ostříhala a začalo nosit kratší. Bohužel když má někdo dlouhé vlasy musí se o ně starat, aby se netřepily konečky a vypadaly hezky. Na střední škole jsem si ráda žehlila vlasy a bylo to na nich vidět, museli trošku dolů. Pak ale zase narostli. A měla jsem je krásně dlouhé.
Jednoho večera mě tak napadlo, že bych se sebou udělala nějakou změnu. Tak jsem si vlasy ostříhal po ramen. Po pár minutách jsem z toho moc nadšená nebyla. Začaly mi chybět dlouhé. A každý říkal, proč jsem se ostříhal, že jsem měla krásné vlasy. Což mě zpětně dost mrzelo.
Po delší době mi opět narostly, bohužel jsem je měla zničené a neustále se mi třepily konečky. Tak jsem je zas musela trošku shodit. A začala jsem brát vitamíny, dělat zábaly. Musím zaklepat, teď mám délku do půli zad a vlasy jsou pěkné. Sem tam nějaký roztřepený koneček, který po měsíci zastřihnu. Takže pro mě jedině dlouhé vlasy, ve krátkých se totiž vůbec necítím a ani se sama sobě nelíbím.
Vlasy mám krásné až se sama divím a doufám, že mi ještě narostou. Protože nemám stále délku takovou jakou bych chtěla.
 |
| Ilustrační obrázek |
Žádné komentáře:
Okomentovat