pondělí 24. září 2012

Moliére - Lakomec

Včera jsme byly s přítelem a jeho mamkou v Mahenově divadle v Brně na činohře Lakomec. Určitě vám to něco říká, ale já vám přiblížím děj této hry.

 Harpagon, hlavní postava , je lakomý člověk zvyklý dostat vždy to, co chce. A tak se taky usmyslel, že si vezme za ženu mladou chudou dívku Marianu. Svým dětem, synu Kleantovi a dceři Elišce, již domluvil staré, avšak bohaté nápadníky. Potomci se ale jeho rozhodnutí brání, neboť každý z nich si již sám vyhlédl svou lásku. Eliška se zamilovala do Valéra, sluhu vlastního otce, a Kleant si dokonce shodou okolností vyvolil otcovu nastávající, Marianu. Ani jednomu z nich se však do přiznávání svých citů otci nechce, mají totiž strach z jeho reakce. Když ale Harpagon pozve Marianu domů a řekne, že se rozhodl si ji vzít, Kleant se ke své lásce k ní konečně přizná. S otcem se pohádají, po Marianě touží oba. Během jejich hádky ukradne Štika, Kleantův osobní sluha, Harpagonovu truhlu s penězi a později ji předá Kleantovi. Když to Harpagon zjistí, začne šílet a podezřívat všechny kolem. Prvním vyslýchaným je jejich správce Valér. Při výslechu však dojde k nedorozumění- Valér si myslí, že ho Harpagon obviňuje ne z krádeže, ale z lásky k Elišce, a tak se ke všemu přizná. Harpagon se tedy domnívá, že už našel viníka, a ještě ten večer uspořádá večeři, na niž pozve jak svou nastávající Marianu, tak Anselma, kterého určil za ženicha své dceři - Anselm byl totiž bohatý a jako jediný ochotný vzít si ji i bez věna. Při rozhovoru u večeře se však všechno změní - ukáže se, že Valér je vlastně Mariany ztracený bratr a Anslem jejich otec!
Kleant slíbí otci vrátit jeho truhlu pod podmínkou, že schválí sňatky obou svých dětí s oběma dětmi Anslemovými. Zištný Harpagon souhlasí, štědrý Anselm dá věno oběma svým dětem. Hra tedy končí poměrně šťastně i přes to, že se vlastně nic dobrého nestalo a Harpagon zůstal stále takovým lakomcem a hrabivcem, jakým býval.

Celá činohry byla pojata velmi vtipně a chvílemi mi přišlo, že improvizují. Velmi mě překvapilo, že to nebyla vážná hra, ale pořád jsme se něčemu smály. Nejen publikum, ale i samotní herci měli chvílemi co dělat aby to dohráli a přestali se smát. Ovšem největší gól bylo. Když publikum ztichlo a do toho se začalo smát malé dítě typickým dětským smíchem. Tak to umírali diváci i Lakomec se nemohl přestat smát :D. 



Žádné komentáře:

Okomentovat